Vážení přátelé,
připojuji se dnes k hnutí STAČILO. Proč právě STAČILO? Protože je to hnutí, které má odvahu říct, že válka není řešení. Že lidé potřebují mír, jistotu, práci a děti klidné dětství. Protože je to hnutí, které neřídí lobbisté ani nadnárodní struktury, ale lidé, kteří cítí odpovědnost za tuto zemi.
Často mi mladí lidé říkají: „Má to tu ještě cenu? Proč zůstávat? Proč vychovávat děti právě tady?“ A vím, že tuhle otázku si kladou i mnozí z vás. Možná ne nahlas, ale o to naléhavěji. A odpověď „protože jsme tu doma“ už nestačí. Protože když se člověk cítí jako cizinec ve vlastní zemi, slovo „domov“ ztrácí sílu. A tato země přestává být pro slušné lidi. Ať jsou mladí, staří, vzdělaní, ať pracují hlavou nebo rukama.
Zdravotní sestry melou z posledního. Mladí vědci odcházejí za hranice. Rodiče zápasí s drahými hypotékami. Učitelé s byrokracií. Důchodci s drahotou. A přitom – peníze ve státě jsou. Jen se rozdělují špatně. Jen se odměňují ti, kteří už dávno měli být pryč. Viděli jsme to naposledy v kauze Motol. Nejsou peníze pro personál – ale jsou pro ty, kdo nemocnicím „vládnou“. Nebo univerzity. Neodcházejí ti, kteří vedou zbytečné semináře o kvótách. Odcházejí špičkoví vědci v oblasti umělé inteligence, nanotechnologií, medicíny. Proč? Protože už nechtějí slyšet, že na výzkum peníze nejsou, ale miliony na odměny vedení se najdou.
Ale víme, že to není jen o Motolu nebo Karlově univerzitě. Ten problém je systémový. Politici komentují, místo aby konali. Zákulisní hráči rozhodují. Stát slouží sponzorům a lobbistům. A občané to platí. Ze své práce. Ze svých daní. Ze svého zdraví.
Ale teď to důležité. Ústava České republiky říká jasně: „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“ To nejsou jen slova. To je mandát. A ten má patřit nám všem. Ne holdingům, ne globálním hráčům, ne cizím zájmům. Je čas si ten mandát vzít zpátky. A udělat to demokraticky, věcně, odhodlaně.
Říkají nám, že žijeme ve svobodném státě. Ale co je to za svobodu, když lidé raději mlčí – ze strachu o práci? Když profesoři a učitelé ztrácí místo za názor? Když názory jsou trestány víc než činy? A pak je tady ta většina. Umlčená. Vyčerpaná. Ale pořád tu je. A má právo věřit, že stát má být jejich, pro ně a ne proti nim.
Zbraní současných mocných je strach. Naše zbraň musí být odvaha. Víme, co lidé chtějí: dostupné bydlení, férové mzdy, důstojné důchody, fungující zdravotnictví, školy, kde se učí – ne kde se moralizuje. Říkají vám, že to nejde? Že je to složité? Není. Jen nesmí vládnout ti, kteří slouží jiným zájmům. Pokud někdo slouží nadnárodnímu holdingu nebo zahraničím placené neziskovce, nemůže sloužit republice. Pokud sloužíte bruselské kariéře, nemůžete sloužit svým voličům.
My ale víme, komu chceme sloužit. Lidem. Vám. Vašim rodinám. Našemu domovu. A víme, jak. Postupně vám ukážeme konkrétní návrhy. Krok za krokem. Žádné fráze. Skutečný plán.
A teď mi dovolte být osobní. Je mi šedesát let. A říkali mi: „Bobo, už zůstaň doma. Už tě to přece nemusí trápit.“ Ale trápí. Protože když víte, že něco můžete změnit – musíte to udělat. Ne pro sebe. Pro své děti. Pro budoucnost téhle země. Kandiduji, protože věřím, že strach už nesmí vládnout. Pamatujete ten starý příběh? Jednoho dne strach zaklepal na dveře. Odvaha šla otevřít. A nikdo tam nebyl.
Přátelé, pojďme otevřít ty dveře spolu. Bez strachu. Bez nenávisti. Jen s vědomím, proč tu jsme – a pro koho to děláme.
Jsem ráda, že těmi dveřmi procházíme s celostátní lídryní hnutí STAČILO! Kateřinou Konečnou. S Kateřinou Konečnou jsme se sice v Evropském parlamentu už nepotkaly jako europoslankyně, ale obě dvě jsme tam zastupovaly občany stejným způsobem.
Kateřina Konečná totiž hájí suverenitu České republiky a zájmy občanů, nikoli lobbistů. A obě jsme se také v posledních letech potkávaly na Václavském náměstí při protivládních demonstracích.
A k tomu je dcera, manželka a maminka. A hlavně: Kateřina Konečná je jediný politik, který si v kampani oblékl triko s nápisem Válka je vůl, mír je cool. A takový čin v politice řekne více než milion líbivých slov.
Děkuji vám.
Jana Bobošíková
